Ahoj, deníčku, to byl zas víkend!! Tak už jsem dokonce horolezkyně!! Páneček pro nás vymyslel úžasný výlet. Tentokrát jsme jeli autobusem a musela jsem být hodně hodná a pěkně ležet pod sedačkou, aby nás pan řidič z dálkového autobusu nevyhodil. Ale zvládla jsem to a těšila jsem se, až si protáhnu nohy.
Dorazili jsme do malebného městečka Mšeno. Páneček vybíral na rozcestníku trasu cesty a já jsem se s paničkou rozdělila o zmrzlinku. Původně jsme chtěli jít na hrad Houska, ale protože počasí bylo hodně nejisté a cesta dost dlouhá, páneček vybral Cinibulkovu stezku. Na Housku prý půjdeme jindy. Cesta byla příjemná, jen trochu do kopce a s kopce. Cestou jsme míjeli nádherné skály a rokle, postupně začalo přibývat překrásných scenérií kokořínských kamenných útvarů a kopce byly čím dál prudší a rokle hlubší. Hodně jsem si užila na Prolezovačkách, viděla jsem také jeskyni Obraznice, kam lidé za války schovávali cenné obrazy. Všechno bylo nádherné, moje panička jako vždy nadšená a hodně fotila. Cestou jsme zdolávali různé rokle a skály, něco jsem zvládla sama, někam mi panička pomohla. A pak jsme dorazili ke skalnímu Bludišti.
Paneček říkal mojí paničce, aby mě hlídala, že bych se tam mohla ztratit. Tak jsem šla na vodítku. Ale místy byla cesta tak neschůdná, že mě panička pustila na volno. A já, Pella výzkumnice, jsem jen trošičku nakoukla za roh skály, a pánečkové byli najednou pryč. Sice jsem slyšela paničku, jak mě volá, ale hlas se mezi skalami rozléhal a já nevěděla kudy kam. Až pak jsem slezla na dno rokle a moje panička mě uviděla z výšky, a tak jsme se zase našly. Spolu jsme zdolaly výstup po žebříku, ale když se před námi objevil slez se strmé skály pomocí řetězů, to už jsem tedy odmítla. No myslím, že ani mojí paničce se moc do toho nechtělo. Ale páneček měl rozum a řekl, že to obejdeme. No, obešli jsme, ale po delší cestě jsme dorazili zase k té strmé skále se řetězy jenže odspodu. A to prý už musíme zkusit.
Moje panička se pomocí řetězů nahoru vyškrábala a po mně chtěla, abych vylezla uzounkou strmou stezičkou mezi skalami. Jsem statečná, do poloviny jsem se vydrápala, ale pak mi to začalo klouzat a navíc jsem se do té mezírky nevešla. Tak panička musela za pomocí řetězů slézt zpátky dolů a páneček řekl, že se vrátíme. Už docela pršelo, tak prý půjdeme do hospůdky ve vesnici Ráj, už je to prý jen kousek. Docela jsem se těšila, že si odpočinu. Jenže najednou krásná cesta skončila, před námi byla hlubokánská strmá rokle a ná Ráj jsme se mohli dívat jen z výšky. Tak tudy cesta do Ráje nevede!! Páneček rozhodl, že tedy půjdeme zpátky do Mšena na vlak. Ve vlaku jsem si konečně mohla natáhnout nohy.
Tak deníčku zas příště, jsem moc krásně unavená… 🙂